Jak jsem se stala matkou 4 měsíce po porodu

11. září 2017 v 21:33
Takže asi takhle. Je mi 26 a jsem matka. Kdyby mi někdo před rokem a půl řekl, že se budu dnes pyšnit tímto titulem, vysmála bych se mu a pak bych mu přiřadila nejednu duševní poruchu. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že budu matka, byla bych nejšťastnější člověk na planetě, no ale asi teda pěkně všechno popořadě.

Je mi 26 a před rokem jsem otěhotněla s mým manželem.Předcházelo tomu však jedno neúspěšné těhotenství, které akorát umocnilo touhu po dítěti. Proto když jsem spatřila tu druhou čárku na stotřicátém těhotenském testu, který jsem si od potratu dělala, byla jsem v ráji. Jenže báli jsme se. A báli jsme se až do poslední chvíle. Raději jsme nikomu nic neříkali. Pěkně si počkat až po prvním velkém vyšetření na konci prvního trimestru. Zde se ukázalo býti vše v pořádku, tak jsme tu novinu vytroubii do světa. Teda jen rodině a nejbližším přátelům. Na dalším ultrazvuku jsme se dozvěděli, že to bude kluk, pokračovatel rodu. Radost byla ještě větší. Týdny utíkaly, já se kulatila. Ale neuvědomovala jsem si, že budu mít dítě. Uvědomovala jsem si pouze, že jsem těhotná a že budu rodit. Co příjde potom, to jsem si jednoduše představit ani nedovedla.

Proto když pak junior spatřil světlo světa, nechápala jsem. Nechápala jsem, jak někdo může být tak maličký, jak někdo může být tak křehký, jak se něco takového mohlo do mne vejít a jak jsem to mohla ze sebe dostat. V porodnici bylo bezvadně. Všichni se o mne starali, o juniora ještě víc a kdykoliv byl problém, vždy tam někdo byl a pomohl, nonstop. Horší to bylo doma. Zase jsem nechápala. Nechápala jsem, proč pláče, když já jsem byla tak hodný dítě. Nechápala jsem, proč nespí, když já jsem celý těhotenství prospala. A co s ním proboha budu celý ty dny dělat, co mu mám asi tak povídat, když ničemu nerozumí? Chtěla jsem zpět do práce, rouhala jsem se. Vypadala jsem hrozně v pohodě, ale nebyla jsem. Každou chvíli jsem brečela. Ne, že bych byla dojatá, jak je děťátko krásný a jak se bojím, abych mu něco neudělala. Brečela jsem, protože ostatní žili život a já ho trávila ubrečená s brečícícm dítětem.

Zlom nastal někdy mezi koncem šestinedělí a jeho dvěma měsíci. On se začal usmívat a rychleji jíst, takže jsem netrávila hodinu kojením. Začal reagovat na svět a já reagovat na něj, chápat jeho rytmus. Ale až dnes, když mu jsou čtyři měsíce, můžu s klidným srdcem říct, že jsem naprosto jiný člověk. Něco se ve mne zlomilo, stala jsem se matkou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama